1) Noční hledání
V temnotě ruka bloudí,
narazí na druhou,
prsty se proplétají,
nebylo to náhodou…
Mezi všemi ostatními
chtěl najít tuto ruku.
Splnilo se mu přání,
držel tu dívku…
Noční hledání
tam nahoře v lese,
světel mihotání,
smích se tmou nese…
Pak oči otevřeli,
úsměvy rozpačité,
pohledy se střetly,
její stisk ochabuje…
Bylo to jen pár chvil,
k ničemu nedošlo.
Okamžik krátký byl,
rychle to přešlo…
Noční hledání
tam nahoře v lese,
světel mihotání,
smích se tmou nese…
Bylo to jen pár chvil,
k ničemu nedošlo.
Okamžik krátký byl,
rychle to přešlo…
Okamžik krátký byl,
rychle to přešlo…
Okamžik krátký byl,
rychle to přešlo…
2) 1990
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Tváře propadlé,
nejistě se usmívá…
1990,
ten rok byl před pár lety,
má smysl o něm psát?
Ještě nebyl jsem plnoletý…
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Čelo vysoké,
bradka šedivá…
Disintegration mělo rok,
stejně jako Achtung Baby.
Violator byl šok
– soundtrack té doby!
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Kouty hluboké,
tvář vráskami rozrytá…
Co přišlo pak je nové
Písně víry a oddanosti
v poličce na kazetě,
stejně jako od Cure Přání…
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Ten pohled moudrý je
a oči přivírá…
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Ten pohled moudrý je
a oči přivírá…
Kdo je v tom zrcadle?
Kdo se na mě dívá?
Ten pohled moudrý je
a oči přivírá…
3) Byl to jen okamžik
Byl to jen okamžik,
když zazněl krátký výkřik.
Suchá větev se zlomila,
po skále dolů klouzala…
Pohledy se střetly,
kameny se uvolnily
a valily se k jícnu…
Scéna jak ze zlého snu…
Ozývá se burácení,
nekonečně z hloubky zní.
Lano je napnuté,
zůstává nehybné…
Hřmění skončilo,
ticho jej vystřídalo.
Krátké mlčení
a úzkostné volání…
Odpověď nepřichází,
propast je němá,
v zádech mrazí,
vrací se jen ozvěna…
Tep srdce zrychluje,
ve spáncích pulzuje.
Přes okraj nahlíží,
myšlenky zběsile výří…
Kolik uběhlo času?
Volají zas a znova.
Už podléhali děsu,
ze tmy se ozvala slova…
Byla to úleva,
slyšet ta udivená slova.
Byla to úleva,
slyšet ta sprostá slova!
Byl to jen okamžik,
když zazněl krátký výkřik.
Suchá větev se zlomila,
po skále dolů klouzala…
4) V práci (melencholic version)
Zazvoní budík a vstáváš,
v koupelně rozlepíš oči.
Nemyslíš na to, co děláš,
V kuchyni zhltneš snídani.
Čas pokročil, z domu utíkáš,
čas pokročil, a ty utíkáš …
Zařadíš se do masy lidí,
co připomínají stroje.
Zavěšen za madlo v tramvaji,
kolem pohledy prázdné.
Kolébáš se v rytmu jízdy,
kolébáš se v rytmu jízdy…
Provádíš stejné úkony,
Pracovní tempo, harmonogram daný.
Ručičku od hodin tlačíš očima.
Víš, kdy je oběd a kdy svačina,
kdy zabrat a kdy práci předstírat.
Kdy zabrat a kdy se zašívat…
Z vteřin je minuta a z minut hodina,
ta poslední je hrozně vzdálená…
Z vteřin je minuta a z minut hodina,
ta poslední je hrozně vzdálená…
Z vteřin je minuta a z minut hodina,
ta poslední je hrozně vzdálená…
Padla…
Konečně padla!
Padla…
Konečně padla!
Padla…
Konečně padla!
5) Planina
Po náročném týdnu
konečně na chvíli klid…
Vyčistit hlavu,
musíme rychle vyrazit…
Kilometry pomalu ubíhají,
na konci je odměna,
pár dnů v opuštěném kraji
a blahodárná proměna…
Krajina zaslíbená čeká nás,
na chvíli nastane krásný čas.
Za pár hodin tam budeme,
na jeden zátah to zvládneme…
Cesta vede horami i lesem,
přes celý jeden stát.
Na hranici s jiným světem,
budeme nad ránem spát…
Slunce září ve zpětném zrcátku,
je horko a motor auta vaří,
topení opéká v kabině posádku,
jiná možnost chlazení není…
Krajina zaslíbená čeká nás,
na chvíli nastane krásný čas.
Za pár hodin tam budeme,
na jeden zátah to zvládneme…
Tma přišla dřív, než jsme čekali,
máme ještě cestu dlouhou.
Cíl je dál, než jsme mysleli,
projíždíme nekonečnou rovinou…
Pak serpentýny míří nahoru,
pomalu jede škodovka stará.
V sedle doléváme vodu,
z motoru se valí pára…
Krajina zaslíbená čeká nás,
na chvíli nastane krásný čas.
Za pár hodin tam budeme,
na jeden zátah to zvládneme…
Svou daň si vybírá únava,
na řidiče neblaze působí,
ruce cukají a padá mu hlava,
volant svírá a jen taktak bdí…
Cesta se stáčí prudce doprava,
auto pokračuje rovně,
spolujezdce rána probrala,
do řidiče strčí rázně…
Krajina zaslíbená čeká nás,
na chvíli nastane krásný čas.
Za pár hodin tam budeme,
na jeden zátah to zvládneme…
Později vyjedeme na Planinu,
i když zbývá jen kousek malý…
Prospat se musíme alespoň hodinu,
dvacet kilometrů nás od cíle dělí…
Slunce zasvítilo do očí,
úsvit nás zastihl na místě…
Před koly je sráz strmý,
do cíle už pojedeme jistě…
Krajina zaslíbená čeká nás,
na chvíli nastane krásný čas.
Za pár hodin tam budeme,
na jeden zátah to zvládneme…
06) Průvodci
Cestu znali jen oni dva,
zdaleka přijela výprava…
V horách by sami bloudili
a v temnotě směr ztratili…
Velmi rychle se šeřilo,
slunce se k západu klonilo.
Na zem promítalo dlouhé stíny,
pak zmizelo za hřebeny…
Už o sobě věděli,
něco k sobě cítili.
Společně se přihlásili,
že cizince dovedou k cíli…
Na konečné vysedli,
do lesa vstoupili…
Družina hlučná byla,
strach hovorem zaháněla…
Do svahu stoupali,
zuby nehty se jich drželi.
Chladem na ně hora dýchla,
skupina náhle ztichla…
Už o sobě věděli,
něco k sobě cítili.
Společně se přihlásili,
že cizince dovedou k cíli…
Na konci léta to bylo,
brzy se stmívalo.
Poryvy větru zesílily,
větvemi stromů cloumaly…
Na otázky: „Jak je to daleko?“,
s úsměvem říkali, že blízko.
Až tak moc nelhali,
vždyť zkratkou je vedli…
Už o sobě věděli,
něco k sobě cítili.
Společně se přihlásili,
že cizince dovedou k cíli…
Les náhle skončil,
měsíc se z mraků vynořil.
Už jen chvíli malou,
po hřebeni polní cestou…
Klíče od samoty předali,
svému osudu je nechali.
Vydali se na zpáteční cestu,
temným lesem k městu…
Už o sobě věděli,
něco k sobě cítili.
Společně se přihlásili,
že cizince dovedou k cíli…
Svah prudce dolů klesal,
měsíc se zase schoval.
Na krok vidět nebylo,
v blátě to klouzalo…
Opatrně dolů scházeli,
vzájemně se drželi.
Pak sešli z kopce
stále ruku v ruce…
Už o sobě věděli,
něco k sobě cítili.
Společně se přihlásili,
že cizince dovedou k cíli…
07) Doba předmobilová
Bylo to doba jiná,
dnes bychom jinak jednali.
Byla to doba předmobilová
a rodiče jinak mysleli…
Dnes je to nemyslitelné,
bezpečnost bychom řešili.
Století už je trochu jiné,
děti bychom nepustili…
Na Balkán vyrazila výprava,
s touhou po dobrodružství,
mapa z Rakousko-Uherska
a hlavně velké odhodlání…
Dnes je to nemyslitelné,
bezpečnost bychom řešili.
Století už je trochu jiné,
děti bychom nepustili…
Z vlaku vystoupili náhle,
stoletá mapa jejich kroky vedla,
na svém místě byla jeskyně
i všechna horská sedla…
Dnes je to nemyslitelné,
bezpečnost bychom řešili.
Století už je trochu jiné,
děti bychom nepustili…
Bylo to velké překvapení,
ale vlastně o tolik nešlo,
byli jinde o dvě údolí,
vše se nakonec sešlo…
Dnes je to nemyslitelné,
bezpečnost bychom řešili.
Století už je trochu jiné,
děti bychom nepustili…
Nakonec se našli a hory přešli,
nikdo jim nevezme ty zážitky.
Oni i jejich rodiče to přežili,
nesmazatelné mají vzpomínky…
Dnes je to nemyslitelné,
bezpečnost bychom řešili.
Století už je trochu jiné,
děti bychom nepustili…
08) Hory se zavřely
Z hory odtékají sněhy,
kameny se lesknou v proudu,
voda omílá zmrzlé břehy,
padlé větve jsou obalené v ledu…
Kolem se vine lesní pěšina,
podél potoka stoupá příkře,
hluboko dole zůstala dolina,
v blátě otištěné stopy zvěře…
Ve vzduchu je cítit hlína,
kroky v bahně mlaskavé,
z mlhy vystupuje krajina,
siluety stromů temné…
Po stezce postava kráčí,
opatrně našlapuje,
hlavu pomalu otáčí,
okolí bázlivě pozoruje…
Tvář kapucí zahalená,
ve stínu pod ní záblesk očí,
zastavuje se a naslouchá,
pěšina se vzhůru stáčí…
Zurčení potoka se vzdaluje,
les plný neznámých zvuků,
svým dechem je přehlušuje,
děsí se ozvěn svých kroků…
Zmizely obrysy stromů,
před sebou tuší hřeben,
přes něj vede cesta domů,
musí ji najít, než skončí den…
Vůbec neví, kde právě je,
mlha se s tmou pojí,
spustil se déšť a vítr duje,
před rozcestím bezradně stojí…
Teplota klesá musí se rozhodnout,
stezka se tu na dvě dělí…
Z místa se konečně pohnout,
pokračovat vzhůru nebo do údolí?
Osudu volbu svěřil,
kostky o cestě rozhodly.
Víc ho nikdo nespatřil,
hory se za ním zavřely…
Víc ho nikdo nespatřil,
hory se za ním zavřely…
Hory se za ním zavřely…
Hory se za ním zavřely…
Hory se za ním zavřely…
09) Seminář
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Akira Kurosawa
– samuraj mečem mává,
Kendži Mizoguči,
klíží se nám oči…
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Střídali se co hodinu
– čtyřicet sedm róninů,
sepuku spáchalo,
dlouho jim to trvalo…
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Rampo Edogawa
– ponurá zábava.
Masaki Kobajaši
– v hlavě z toho straší…
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Slepá bestie
– kdo asi přežije
Toširo Mifune
– zloducha probodne…
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
10) Únor
Byl únor a my jsme se sešli,
kolem závěje sněhové.
Na pivo lesem jsme si zašli,
odhady nebyly úplně střízlivé…
V zimě na budce v sevřeném prostoru,
politické hovory jsou tu zakázané…
U hranic Evropy čekaly hordy z východu,
debaty vedly jsme velmi vzrušené…
Byl únor a my jsme se sešli,
kolem závěje sněhové.
Na pivo lesem jsme si zašli,
odhady nebyly úplně střízlivé…
Dodnes je to těžko k uvěření,
tehdy jsme to úplně vážně nebrali.
Skřet z Kremlu zahájil tažení,
ze snu jsme se rychle probrali…
Byl únor a my jsme se sešli,
kolem závěje sněhové.
Na pivo lesem jsme si zašli,
odhady nebyly úplně střízlivé…
Byl únor a my jsme se sešli,
kolem závěje sněhové.
Na pivo lesem jsme si zašli,
odhady nebyly úplně střízlivé…
Byl únor a my jsme se sešli,
kolem závěje sněhové.
Na pivo lesem jsme si zašli,
odhady nebyly úplně střízlivé…
11) Hosti
Co budeme pít?
Koupil jsi pivo?
Co budou chtít?
Bude stačit pečivo?
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Bude dobré toto víno?
Ten pije bílé, ta červené,
nealko je nakoupeno
a co nějaké tvrdé?
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Jak se tady vlezeme?
Kolik nás tu bude?
Židle z garáže vezmeme,
nějak se to tu vejde…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Ještě musíme vysát,
gauč od chlupů očistit,
chlebíčky nachystat,
podlahu letmo umýt…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Budeme grilovat,
je třeba odblanit panenky
a nachystat salát,
vyrobit jednohubky…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Někteří tu budou spát,
jiní domů pojedou.
Peřiny musíme převlékat.
Rychle, za chvíli tu budou!
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Čas neúprosně běží,
babička je přesná jak hodinky
stíháme jen stěží…
Ještě nafouknout balónky…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Dresing je třeba vyrobit,
na stole se bordel válí,
gril bychom měli roztopit,
dort jsme právě dozdobili…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Máme jídla dosti?
Už půl dne uklízíme…
Na co jsme zapomněli?
Už to všechno máme?
Trochu jsme se zapotili,
zdá se, že to stíháme…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Všeho máme dosti,
nikdo nejde a my čekáme…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Všeho máme dosti,
nikdo nejde a my čekáme…
Přijedou k nám hosti,
už se na ně těšíme.
Všeho máme dosti,
nikdo nejde a my čekáme…
12) Seminář II
Byli vždy veselí,
léta se tam scházeli.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Dumali nad Osudem člověka,
i o Tolstého Vojně a míru.
Sledovali Sergeje Bondarčuka,
co režíroval si filmy na míru…
Dvakrát ročně tam jezdili,
na semináři se scházeli,
nad Moravou ve Veselí,
východní filmy sjížděli…
Šli a dívali se nevěřícně na to
jak Elem Klimov zobrazil válku,
nezabralo toto děsivé memento,
ukázalo se, že jinak myslí v Rusku…
O filmech rozmlouvali,
když v Sakristii pivo pili.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
O Vzestupu točila Larisa Šepiťko,
Alexej German je Osudem prověřil.
Jinak o lidech vyprávěl Gubenko
– o Životě, slzách i lásce snil…
Aby to všechno vstřebali,
zpustlým parkem bloumali.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
V devětaosmdesátém roce
očekávání bylo Rusko plné,
naději mělo v perestrojce,
i filmy byly svobodné…
Ruskou kulturu vnímali,
náturu mužiků chápali.
Nad Moravou ve Veselí
východní filmy sjížděli…
Veselí atmosféru mělo,
pak přišla zlá novina,
špatně to vypadalo,
ale nebyla to Konečná…
Byli léta veselí,
když na seminář přijeli.
Pokračovalo to zdárně
– další roky v Hodoníně…
Dodnes se neví, zda to byl On
– zbojník Jemeljan Pugačov…
Šolochovův Tichý Don,
zfilmoval Gerasimov…
I tady byli veselí,
když na seminář přijeli.
Vyvíjelo se to správně
další roky v Hodoníně…
Loznicovy filmy byly průprava,
se synem Bondarčuka nesouzněli.
Bližší jim byla Kira Muratova,
s Tarkovským zvon odlévali…
Do Hodonína jezdili,
v Krystalu vždy bydleli.
To, co tady viděli,
jinde vidět nemohli…
Zvjagincev a Balabanov,
Ejzenštejn nemohl chybět,
Todorovskij a Alexandr Sokurov
– mapovali podivný ruský svět…
Byli vždy veselí,
když na seminář přijeli.
Pokračovalo to zdárně,
než skončilo to i v Hodoníně…
… než skončilo to i v Hodoníně…
… než skončilo to i v Hodoníně…
13) Velká Filmová Můra
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Už to vidím, jsem v kině,
diváci čekají co udělám.
Dlaně sevřené v klíně,
jsem na to všechno sám…
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Mikrofon držím v ruce,
davy proudí do sálu,
měl bych být jejich průvodce,
co říct nemám představu…
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Jako skutečnost to vypadá,
je to ale můra noční.
Znova se do snů vkrádá,
Poslední filmové představení…
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Konečně jsme se prosadili,
plný sál ve švech praská…
Na staré filmy lidi nalákali,
má řeč by měla být hezká…
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Hlediště je stále neklidné,
nefungují ztišující gesta…
Co to sakra je?!
Je to něčí pomsta?
Bolest, chlad, otevírám oči.
Kde to jsem, svět se se mnou točí…
Včera jsem byl ještě doma,
než přišlo tohle divné kóma….
Procitám ze zlého snu,
byl vlastně trochu pěkný.
Zažít takovou návštěvu,
byl bych z toho šťastný…
14) Lepší to být nemůže…
Nepřímá úměra funguje,
alespoň u mne to tak je.
Vlasy mi pomalu ubývají,
za to prášky, ty přibývají…
Statečně si držím váhu,
že jsem docent říkat mohu.
Spokojenost zaručí finta
– vyšší cílová hodnota..
Když se někdo zeptá
a „Jak se mám?“ se dotáže,
vím, že ho to zdeptá,
říkám, že lepší to být nemůže…
Těším se pevnému zdraví,
nemám žádné omezení.
Co chci, to dělat můžu,
není nic, co chci a nemůžu…
Co nechci, to většinou nedělám,
nadšení už dávno nepředstírám.
Na to není čas,
hraju druhý poločas…
Když se někdo zeptá
a „Jak se mám?“ se dotáže,
vím, že ho to zdeptá,
říkám, že lepší to být nemůže…
Bavily mne dříve různé věci,
které teď dělat nechci,
tak je prostě nedělám,
a dobře se mám….
A pak jsou tady věci jiné,
staré, nové i staronové,
co mě pořád baví
a náladu vždy spraví…
Když se někdo zeptá
a „Jak se mám?“ se dotáže,
vím, že ho to zdeptá,
říkám, že lepší to být nemůže…
Když se někdo zeptá
a „Jak se mám?“ se dotáže,
vím, že ho to zdeptá,
říkám, že lepší to být nemůže…
Když se někdo zeptá
a „Jak se mám?“ se dotáže,
vím, že ho to zdeptá,
říkám, že lepší to být nemůže…